KOSTNÍ INTERVIEW- díl 2.

Jmenuji se Veronika Černá. Studuji archeologii a japonštinu v Praze. Mám ráda knížky a muziku. Baví mě upravovat si oblečení – barvit, přešívat a vyrábět si šperky a doplňky. Fascinuje mě japonská kultura jak populární – jako je anime, tak tradiční – divadlo Nó. Miluju divadlo a svoji rodinu. V téhle hře režíruji athénský příběh a zkouším Holku v českém příběhu.

Jak se změnil tvůj vztah k divadlu od našich prvních pokusů v důlní šachtě?

Výrazně. Když jsem začínala v Kostech, o divadle jsem toho moc nevěděla. Viděla jsem samozřejmě několik představení, ale soustředěný zájem jsem neměla. Můj prvotní cíl byl, dostat roli s co nejmenším množstvím replik – abych se tak nějak nepředřela a pořád si mohla užít jeviště. Všechno v procesu přípravy představení se mi zdálo nové a cizí a to mi v životě vyhovuje. Jenže malé role člověku přestanou stačit a brzy začne narážet na to, že velké role vyžadují víc práce a jak jinak si rozšířit obzory než vyrazit za živými profesionály? Začala jsem víc chodit do divadla, víc číst a celkově se zajímat. Dneska je divadlo mojí velkou láskou, které se dotýká téměř všechno, co dělám.

Absolvovala jsi půlroční divadelní maraton v Japonsku, co ti tato zkušenost přinesla?

Japonsko mi toho přineslo opravdu hodně, ale myslím, že tou nejdůležitější věcí je důvěra. Důvěra v to, že když je člověk dost nadšený a ochotný věnovat se něčemu naplno, tak výsledek nikdy není úplně špatný. Snad to vychází z nátury Japonců, kteří jsou jako mravenečci – ale člověk nemusí být Japonec na to, aby se do něčeho dokázal pustit po hlavě. Když prostě dost toužíte a trénujete, tak z vás nakonec polezou i improvizace v japonštině. A v Kostech jsem našla takové pevné jádro složené z nadšených „Japonců divadla“ – v ty pak člověk může mít důvěru.

Jsi autorkou hry Chrám pod nebesy, zároveň jsi jí vedla také režijně. Jaké to je režírovat vlastní text? Jak zpětně hodnotíš své první setkání s režií?

No, popravdě dost blbě. Chrám pod nebesy byl příběh patřící do celé mozaiky příběhů, které vymýšlím a píšu už od svých třeba 14ti let – znám ty postavy a jejich osudy velmi dobře a tak jsem podlehla mylnému dojmu, že režírovat herce v těchto rolích nebude problém. Omyl. Velmi záhy jsem zjistila, že příliš mnoho informací škodí a to jak mě, tak hercům. To byl asi největší můj boj – vybalancovat to, co jsem o postavách věděla a to jak je vidí třeba herci, kteří znají jen střípek celé té mozaiky. Něco jsem jim samozřejmě prozradila, ale ne všechno. Herci mě pak začali považovat za „pána jeskyně“ a trochu se báli se na věc podívat po svém. Komunikace je velmi důležitá.

Máš nějaké režijní tipy pro Kosti, které si tento nelehký úkol ještě nevyzkoušely?

Komunikovat a komunikovat. Asi bych řekla, že je důležité milovat hru, kterou chcete režírovat, pak je důležité nezanedbat přípravu a nakonec bych řekla, že by si režisér měl dát hodně záležet na tom, koho do své hry obsadí – jakékoliv ústupky v tomto ohledu můžou zle ovlivnit celou hru. Je dobré, když si lidé ve zkušebně co nejvíc rozumí, ale to už spadá do kolonky komunikace…

Kde bereš inspiraci?

Všude. Na ulici, ve vlastním životě, v literatuře a samozřejmě v divadle a filmu. V tomto ohledu musím doporučit sérii rozhovorů s převážně filmovými tvůrci Inside Actors Studio. Videa se dají snadno dohledat na Youtube a kdo umí jen trochu anglicky, bude nadšen.

Co očekáváš od divadla jako divák?

Že uvidím pravdu – otevřenou, živou emoci.

Jaké jsou tvé divadelní sny?

Divadelních snů mám mnoho – až přemíru, dalo by se říct. Tak například se mi zdálo, že hraji Rebeku, tedy hlavní ženskou roli v mojí vlastní hře a to na prknech divadla v Celetné společně s Martinem Hoffmanem (což je můj oblíbený český herec). Po tomhle snu se mi opravdu nechtělo vstávat. Jinak jsem milovnicí Shakespeara, zvlášť Hamleta, takže bych si chtěla zahrát královnu Gertrudu. Mým velkým snem je dělat práci spojenou s divadlem.
                                                                                              
                                                                                                            Děkujeme za objasnění a můžeme se jen těšit na naší premiéru...